Den 1.


Den 2.


Den 3.

Pictures taken by
Hana & Mirek
& Misa & Iva & Jirka

Copyright © 2009 STEMI 
All rights reserved

Den třetí, pondělí 16.března
Budík nás probudil v sedm hodin, z pelíšků vyzvednul o něco později. Ranní hygiena a tak, balení a vzhůru na snídani do nedaleké brasserie Café J.A.V. Na zdech portréty jazzových osobností, útulné, domácké prostředí. A dobré croissanty a sendviče a hlavně  veliké kafe ! Zkrátka dobrý start do nového dne. A že to bude den vydařený, o tom nás šest bylo plně přesvědčeno, v čemž nás utvrzovalo sluníčko s fotografickými mráčky. Snídaně dojedena, kafíčko dopito, zpátky na hotel dobalit, pak na recepci zaplatit, odhlásit, domluvit si uložení kufrů na odpolední vyzvednutí, pak na stanici Vaneau a metrem na stanici Blanche, na Montmartre. Vyšli jsme vzhůru, propletli se úzkými, křivolakými uličkami, vystoupali po schodištích, minuli kavárničky, hospůdky, až jsme vyšli okolo jedenácté na půvabné náměstí Place du Tertre.
Je to romantické náměstíčko plné malířů, kteří žijí jen svým uměním. Jakoby se tu zastavil čas. Tertre znamená pahorek a toto půvabné náměstí je svými 130 metry nadmořské výšky nejvyšším bodem Paříže. Kdysi se zde prý konaly popravy, ale pak se sem začali stěhovat umělci, a ti zde od 19. století vystavují a prodávají své obrazy. Náměstí je lemováno pestrou paletou restaurací - La Mere Catherin vznikla roku 1793. Dům č. 21 býval sídlem "Svobodné komuny", založené v roce 1920, která prosazovala zachování bohémského ducha čtvrti, a dnes zde sídlí informační kancelář starého Montmartru.
Propletli jsme se mezi malíři, jejichž počet byl, díky časnému jaru, jenom v mírné menšině k počtu turistů, okukovali jsme jejich výtvory, vychutnávali nevšední atmosféru této nevšední čtvrti. A šli jsme dál, obešli zdi starého kostela Le Calvarie a vyšli jsme na prostranství před hlavním cílem naší vycházky na tuto pařížskou 'horu', před bazilikou Sacre Coeur. My s Haničkou jsme tu byli již minule, ale i tak na nás znovu naplno zapůsobila bělostná mohutnost této impozantní stavby, která ještě více vyniká na pozadí modro modré oblohy. Vešli jsme dovnitř a nechali se pohltit ztišující velkolepostí vnitřních prostor, působivou výzdobou a géniem loci tohoto místa. Poté jsme sešli ke vchodu do krypty, který byl současně vstupem na vyhlídkovou galérii hlavní kupole. Absolvovali jsme školení v placení vstupného papírovými jurísky a pak už stoupali po schodech v boční lodi na úroveň střech z velkých, bílých tašek a dál po jejich úbočích, až jsme se dostali na vyhlídku se sloupovými okny. To byla krása ! Zase jsme měli Paříž jako na dlani. Notre Dame, Tour Montparnasse, Panthéon, Invalidés, Tour Eiffel, La Defénse a další a další. A opět ta povznášející atmosféra vysoké vyhlídky a pocitu lehkosti a rozletu. Paříž nám ležela u nohou ...
Po návratu na zem jsme se křivolakými uličkami dostali opět na dohled náměstí Place du Tertre, zvolili jednu z malých hospůdek a usadili se k občerstvení. Prostředí pěkné, obsluha i záchody mizerné, na jídlu i kávě se dalo přežít ... ale jo, dobrý. Ale rádi jsme zase vyšli do sluníčka a romantiky téhle staré pařížské čtvrti a namířili si to zase k bazilice, kde jsme si na schodech pod ní užívali ještě výhledů na její monumentálnost a rozhledů po pařížském panoramatu. A taky jsme si vychutnávali neopakovatelné kouzlo okamžiku s koncertem dvou pouličních muzikantů, vytvářejících neviditelné souznění hudby, slov, místa i posluchačů. No řekněte, stát na schodech pod takovým chrámem a slyšet : "Knock, knock, knockin' on heaven's door ... " ...
Bývali bychom tam vydrželi daleko déle než nám velel čas, ale tohoto povelu jsme museli být poslušní, sestoupili jsme dolů parkem po schodech, stále se ohlížejíc na působivou siluetu baziliky nad námi. Nádhera, pohádka.
Propletli jsme se turisty přeplněnými uličkami na bulvár de Clichy a po něm jsme vešli do erotické čtvrti Pigalle, kde se nachází asi nejznámější kabaret Moulin Rouge. Na celém bulváru jsou vlastně jenom sex shopy, peep show, strip bary a erotické podniky různého zaměření, my tu ale byli za časného odpoledne, takže tu bylo celkem prázdno, i když podniky byly otevřené. Nic moc, večer se všemi těmi blikačkami a neóny to však může být síla. Omrkli jsme velký Růžový Mlýn, zaznamenali jej na naše fotoaparáty a okolo půl třetí nabrali směr k základně. Před návratem do hotelu jsme se však ještě stavili na kafíčko, kafe v již známé brasserii Café J.A.V. Poseděli jsme, pochutnali si na naší dávce kofeinu a teprve poté jsme se vrátili do hotelu Vaneau Saint Germain. V recepci jsme si vyzvedli kufry, poděkovali slečně recepční za příjemný pobyt a : " Au revoir " třeba se ještě uvidíme.
Opravdu, byli jsme s ubytováním spokojeni, minimálně lokalita se nám jevila jako lepší než u toho původně zarezervovaného. Věř, nevěř, všechno zlé je pro něco dobré ...
A co jsme dělali pak ? No, potom už zkušeně metrem na stanici Villejuif - Louis Aragon, přestup na autobus 285 a pak již jen hlídat zastávku Aérogare d'Orly Sud a výstup na ní, což byl malinko problém, protože autobus narvaný a my až na zadních sedačkách. Navíc systém zastávek na znamení je trochu neprůhledný, autobus některými zastávkami jenom projíždí, takže je potřeba si všímat jaké zastávky autobus jenom míjí (naštěstí světelná infotabule v autobusu funguje návodně i ve francouzštině), aby člověk věděl, která následuje, nestačí jen odpočítávat skutečná zastavení. Ale i to jsme zvládli, jakož i následnou orientaci na letišti. Jediným zádrhelem byla informace o zpoždění našeho letu o asi hodinu a půl. Místo odletu 20.10 něco po deváté. No nic. Poseděli jsme u bufíků, něco pojedli, i na pivečko došlo, počkali jsme do čtvrt na sedm, kdy se otevírala přepážka, odbavili, zase poseděli a před osmou jsme prošli celnicí, našli nástup k našemu letu a opět se usadili k čekání, s občasnou obchůdkovou pochůzkou. Něco po deváté otevřeli přístup do letadla, o půl desáté jsme se vznesli na nádherně nasvícenou Paříž a plní dojmů se vraceli domů.
Na Ruzyni jsme přistáli těsně před jedenáctou večer, mikrobus GO parking už na nás čekal, rozloučili jsme se s Míšou, vyzvedli ravku, chvíli zápasili s třetím zadním pásem pro Ivu, propletli se Prahou a o půl druhé ráno v úterý 17. března 2009 jsme se vrátili do všedních životů v Chotěboři.
Bylo to hezké a bylo toho málo ... tak zase příště !